Ve Hvozdcích je zachováno několik zčásti roubených domů. V Mrtníku můžeme vidět původně gotický kostel narození Panny Marie, který byl zbarokizován ve druhé polovině 18. století. Střecha je dosud kryta šindelem. Kolem kostela je hřbitov. Mezi Mrtníkem a Hvozdcem můžeme vidět boží muka z roku 1703. U Hvozdec je také Novinský rybník.

Kostel Narození Panny Marie

Je umístěn 4 km západně od Hořovic cestou přes Komárov směrem na Hvozdec, okolo Červeného rybníku a rybníku Dráteník. Původně gotický kostel Narození Panny Marie byl zbarokizován ve druhé polovině 18. století v obci Mrtník.

Kostel Narození Panny Marie (historie)

Kostel je jako farní uváděn v roce 1352, kdy byla za vlády Karla IV. kaple povýšena na plebánii. Původně býval kostelem havířů kutajících železnou rudu a rumělku na blízké Jedové hoře, kde se těžila železná ruda s vysokým obsahem rtuti (proto jedová). Roku 1364 byl pořízen nový oltář a současně s ním i gotická socha Panny Marie. Roku 1586 nechal poblíž kostela zbudovat Jiřík Pešík faru a školu a byl v roce 1601 v kostele pochován. Okolo roku 1600 je kostel uváděn jako protestantský. Mezi zajímavosti patří střecha, dosud krytá šindelem, litinová polychromovaná křížová cesta z roku 1880 na stěnách kostela, lavice s litinovými postranicemi a litinové víko křtitelnice z téže doby. Všechny práce z litiny, včetně kříže a sochy sv. Jana Nepomuckého z roku 1825 na přilehlém hřbitově, jsou dílem komárovských železáren. U zdi hřbitova před kostelem je památný javor klen (obvod 430cm), z něhož zbyl jen kmen, kde žije chráněný druh mravence.

 

Kostel Narození Panny Marie (pověsti)

Nazí, zarostlí a umounění lidé, kteří si předávali fortel k práci se železem z pokolení na pokolení, tak viděl ve své povídce Václav Kliment Klicpera lidi pracující v železných hutích. Lidi dole tam, kde vchody do hutí otevřeny byly, kde do žhavých pecí bylo viděti, takže člověk nad tím obrazem trnul, domnívajíce se, že do pekel se dívá. Kováři nazí, zarostlí a umounění přede pecemi sem tam se mihali, zástěrami svými rachotíce a dřevěnkama klapajíce bezmála podobní se zdáli těm, jež v propasti pekelné majíce svou věčnou domácnost. Ale, kdyby náš vlastenec býval přišel na den sv. Vojtěcha, patrona slévačů, či sv. FLoriána, patrona hamerníků, uviděl by své "pekelníky" vymydlené a hladce oholené, oblečené do vyžehleného kroje svého stavu, jak s praporem v čele důstojně kráčejí na oslavy od mrtnického kostelíku.

 

Poměry školních dětí

V poměrně chudém kraji byli i chudí lidé. Pole na vrškách poměrně málo rodila. Těžký život měli naši předkové a proto i děti neměli mnoho radosti. Často museli doma v hospodářství pomáhat na polích i ve stájích. Děti dělníků se museli starat o výživu drobného hospodářského zvířectva. A tak tyto práce byly mnohem přednější, než-li návštěva školy. Prostředí školy bylo velmi špatné. V jedné místnosti se tísnilo přes stovku i více dětí. Seděli v lavicích, po zemi v místnosti špatně větrané, v zimě i špatně vytopené. Děti chodily od jara do zimy do školy bosé, v zimě v dřevácích. Boty mělo jen málo dětí ze zámožnějších rodin. Šaty měly většinou staré, všelijak po rodičích nebo sourozencích přešívané. Panstvo samo žijící v blahobytu a hojnosti, jednou za rok o vánočních svátcích, velkomyslně podarovávalo chudé děti drobnými dárky, jako byly např. nové obleky

 

Památné budovy

Jedinou památnou budovou většího významu v obci Hvozdec je tento kostel v Mrtníce. Svůj původ má ve XIII. století. Osadní kostelík býval kaplí a náležel k děkanátu podbrdskému a byl ve starém popisu diecése pražské pod arcibiskupem Arnoštem z Pardubic zaznamenán mezi r. 1344 - 1350 a měl svou duchovní správu. Do té doby však nebylo nikde poznamenáno něco o knězi. Až za vlády krále Karla IV. byla kaple mrtnická povýšena v r.1352 na "plebanium" a obdržela faráře. Péčí památkového úřadu je o historii kostela veřejnost takto informována na tabuli, umístěné na kmeni starého javora - klenu před kostelem.

 

Kostel Narození Panny Marie v Mrtníku

Býval kostelem havířů kutajících železnou rudu v okolí a též rumělku na Dědově hoře. Již v r. 1352 byl kostel farním. Roku 1364 byl pořízen nový oltář a současně s ním asi sochy Panny Marie. Na stěnách kostela bývaly malby havířských mládenců, kteří spínali ruce k Matce Boží, což dokazuje prastarý původ zdejšího železářství. Roku 1568 byl držitelem Komárova p. Jiří Pešík. Ten zde nechal postaviti faru a naproti ní školu a zároveň rozšířit kostel. Náhrobky manželů Pešíkových jsou připevněny ke zdi. Jiné náhrobky jsou pod hlavním oltářem a před postranním oltářem. Kostel míval 2 věže. Roku 1875 byla jedna věž pro zchátralý stav zbořena. Kostel je gotický, od roku 1352 je uváděn jako farní, barokně rozšířený, jednolodní, obdélný, s trojboce ukončeným presbytářem, s věží po severní straně, s obdélníkovou předsíní po severní straně lodi a barokní západní části lodi, která je vypouklá a po stranách vyhloubená.

 

Zařízení:

Hlavní oltář z 2 čtvrtiny 18. stol. barokový sloupový se skříní pozdně gotickou sochou Madony uprostřed se sochami světců a andělů, po stranách s nikovým nástavcem, vyplněným barokním obrazem. Barokní krucifix na jižní straně vítězného oblouku. Obraz sv. Prokopa z r. 1882 od J. Heřmana. Figurální náhrobník je to dílo slevačů komárovských železáren z doby kolem r. 1800. Ze 4 zvonů byl největší MARIE s nápisem "Ke cti a chvále boží rodičky" Tento zvon byl v r. 1917 rakouskými vojáky rozbit a odvezen na válečné účely. Stav zvonů byl doplněn po válce. Samotný kostel byl několikrát přestavován. V současné době je v dobrém stavu a je chráněn památkovým úřadem. Věž je kryta červenými prejzovými taškami a střecha nad kostelní lodí dřevěným šindelem. Kolem kostela se nalézá hřbitov s dvěma barokními branami. Ve výklenkové kapli je umístěn litinový kříž dílo kom. železáren z r. 1825. Z druhé strany je socha sv. Jana Nepomuckého. Ke kostelu z jižní a jihozápadní strany přiléhá kamenná zeď, také chráněna památkovým úřadem. Má stříšku, která je obdobně jako kostel kryta červenými prejzovými taškami. Před kostelem u farské zahrady stojí asi 3 m vysoký železný kříž, další dílo komárovských modelářů a slevačů. Kříž nese nápis: "Kříž tento byl darován od společnosti slevačské z Komárova r.1873"

 

Kostel zažil také 2 požáry

První byl 22. srpna 1910, jednalo se o požár hlavního oltáře. Shořela celá tumba, rokoková socha na evangelní straně, rovný sloup. Škoda byla odhadnuta přes 2 000 K. Druhý požár byl 10. května 1931. Vznikl od pohřební svíce. Kostel byl značně začouzen, dveře ohořely, byl zničen 1 obraz křížové cesty a 2 jiné obrazy.

 

Zvony

Největší - MARIA - na něm byl nápis "Ulit jsem šlechetností rodáka komárovského Antonína Ládka z Prahy za odebrané ve válce zvony. Svatá Maria - oroduj za nás. Prostřední - sv. Antonín - oroduj za nás Nejmenší - sv. Barbora - oroduj za nás Zvonil zpravidla hrobník a to při svolávání na mši a na odpolední kázání, dále při církevních slavnostech, často i na poplach před nebezpečím živelných pohrom. Každý den po setmění se zvonilo "klekání". To zaniklo v 50tých letech Památný strom Tento velikán měří v objemu u paty téměř 5 m. Stáří tohoto stromu se odhaduje na 500 let.

Patron slévačů sv. Vojtěch

25. dubna 1896 konána na osadě zdejší slavným způsobem památka 900leté mučednické smrti sv. Vojtěcha. Před 10 hodinou za střelby z hmoždířů přišli s hudbou ke mši sv. slevači komárovští ve svém stejnokroji v plném počtu a s nimi pak též ostatní spolky komárovské: Lidumil, Beseda a hasiči. O 10 hodině měl slavnostní kázání p. Bernard Brand, převor ze sv. Dobrotivé, v němž zevrubně život a zásluhy světce vylíčil a zároveň lidu za hlaholu kotlů a trub oznámil, že J. J. , kníže Vilém z Kanavy, dá na památku slavnosti této v Komárově postaviti pomník sv. Vojtěcha - patrona slevačů.

 

Slavnost sv. Prokopa

Dne 4. července 1896 slavena na osadě zdejší opět způsobem velkolepým slavnost sv. Prokopa - patrona horníků. Po velké mši vedl farář zdejší za církevního zpěvu a hudby komárovské, nepřehledný, imposantní průvod do Komárova, kdež nově postavená socha sv. Vojtěcha byla, způsobem nejvýš důstojným posvěcena (z farní kroniky v Mrtníce). Zmíněná socha sv. Vojtěcha se dodnes nalézá v zahrádce naproti kulturnímu domu v Komárově. Zdejší obyvatelé uctívali i další patrony a světce. Modlili se k patronům a světcům za déšť, úrodu, za uzdravení v nemoci atd., kupříkladu k sv. Václavu, Anně, Petru, nejvíce k sv. p. Marii, na jejíž počest byl právě postaven kostel v Mrtníce. Hasiči měli patrona sv. Floriana, myslivci sv. Huberta, rybáři sv. Petra, milenci sv. Antonína

 

Vznik a historie blízkého hradu Valdek

V nedávné minulosti byl vztah občanů z našich obcí k hradu Valdek velmi blízký. Byly to v prvé řadě pověsti o bílé paní z Valdeka, Klicperova hra o Kulovínovi a Milovínovi z Valdeka, která se v okolí často hrála (loutkaři) i jiné báje, které se přenášely z generace na generaci. Lidé z naší obce často chodili kolem hradu na houby, dříví apod. V třicátých letech našeho století byla vybudována u hradu velká dřevěná chata, která sloužila jako hotel. Před hradem, na zelené louce, byla postavena dřevěná krytá, ale se stran otevřená letní tančírna, zvaná "dupárna", kde se soustřeďovala mládež z celého okolí i z naší vesnice.

Pověsti o vzniku hradu Valdek

Pod pramenem Červeného potoka v podbrdském kraji, tvoří mnoho malebných zákrutů na své cestě rozsáhlými černými lesy. Uprostřed těchto lesů ční k nebi zřícenina staré, kdysi mohutné stavby feudálního rytířství - imposantního hradu Valdeka, sídliště bohatých vladyků a rytířů, representantů země české. Vznik tohoto romantické hradu je zahalen mlhavou rouškou a pouze zachovalý erb pánů a rytířů Zajíců z Valdeka, provázený řadou báječných pověstí, ukazuje k tomu, že jej tito zbudovali. Pověst vypráví, že rod pánů Zajíců, je potomkem starého šlechtického rodu pánů Pštrosů, protože ve svém znaku měli pštrosa. Tento pštros prý pocházel z dob praotce Čecha, kterého provázel do naší vlasti. Nejvíce vynikl z toho rodu Sudovou a syn jeho Budivoj, jimž prý kněžna Libuše proměnila erbovní znamení v divokého kance a oni zase jej o své újmě zaměnili za svinskou hlavu. Z pánů erbu sviňské hlavy nejznámější jsou Tuňa a Homoň, kteří z návodu kněžny Drahomíry zardousili na hradě Tetíně kněžnu Ludmilu, za čež byli od Drahomíry bohatě odměněni. Tuňa obdržel Vranovce, kde prý si vystavěl sídlo a odtud prý ta osada se nazývá Tmaň a Homoň dostal Valdek, k němuž náležela i Kvaň, která se až dosud zachovala.

 

Pověst o dolování na Dědově hoře

Kdysi vyjel si pán valdecký s panem komárovským i s družinou na lov do blízkých lesů. Družina lovecká, ztrativše pánů svých, vzadu se držela. Když pánové ženouce se za jeleny zlatých parohů, došli jakého si návrší, objevil se jim kmet, stříbrobílých vousů, shrbený, zahalen v plášť podivný. Ulekli se páni zjevu toho, než děd kynul jim, aby za ním kráčeli. Když došli do jistého místa, rozkázal jim kmet státi a slova nemluvit. Potom ukázal 3 zlaté pruty, které vystupovaly ze země a poté jim kmet zmizel. Pánové zde nechali kopati, z čehož vzniklo veliké bohatství. Podle této pověsti byla hora pojmenována po záhadném dědovi - Dědova hora. I nedaleká hora Babí dokazuje, že hora, na níž se po dlouhá léta dolovala ruda, slula "Dědova" (nikoli "Jedová hora", kterýž to název z německého "Giftberg" od horníků Němců, přenesen byl).

 

Vznik a osudy hradu Valdek

Lesy od Jinců, Podluh a Neřežína až po Rožmitál, patřily na úsvitu dějin mocnému rodu Buziců, kteří měli ve znaku kančí hlavu. Zastávali vysoké funkce u královského dvora. Nejznámější z nich Jetříšek padl proti Polákům 8. října 1100. Rod se pak rozdělil na 2 větve, z nichž jedna přijala do svého znaku zajíce. Z této větve pocházel Oldřich Zajíc z Valdeka, který doprovázel r. 1257 Přemysla Otakara do Bavor na válečné tažení. Oldřich Zajíc byl "malým králem" v kraji. Byl popravcem, zastupoval panovníka na soudech, velel branné moci, měl v patrnosti příjmy královské. Oldřich Zajíc zemřel v roce 1271 a byl pochován v klášteře ve sv. Dobrotivé. Zanechal 2 syny, Oldřicha a Zbislava. Zbislavův syn Vilém Zajíc z Valdeka se stal zemským maršálkem a ochráncem královny Elišky Přemyslovny, která mu svěřila do opatrování svého syna Václava, pozdějšího císaře Karla IV. Zajíc zahynul v Bavořích v roce 1319. Historie ukazuje, že po celá staletí nevyšel slavnější šlechtic než byl Vilém Zajíc z Valdeka. Podle historických pramenů patřily v r. 1331 k hradu Valdek obce Podluhy, Hrachoviště, Olešná, Zaluží a dvory Sedlice a Skrouhlík. Hrad Valdek zůstal majetkem Zajíců do začátku 15. století, kdy připadl královské koruně. Král Václav IV. dal Valdek Janu z Lesákova, purkrabímu z Karlštejna, který hájil Karlštejn v r. 1422 proti Pražanům.

Historie hradu Valdek

První zmínka o Valdeku je v roce 1262. Ale už předtím pan Jiřík 1148 - 1209 a Jan biskup pražský 1236 se uvádějí jako majitelé hradu. Oldřich Zajíc z Valdeka založil v r. 1262 klášter u Sv. Dobrotivé. Měl 3 syny. Valdek dostal nejmladší Zbyslav. Ten měl 2 syny - Zbyška ze Záluží a Viléma. Pan Vilém Zajíc z Valdeka byl nejslavnější z tehdejší šlechty. Zajal pana Jindřicha z Lipé a po něm převzal funkci maršálka a podkomořího. Byl fakticky nejmocnějším mužem ve státě. Byl oporou královně Elišce, manželce krále Jana Lucemburského. Vilém byl na protirakouské straně. A také v boji proti knížatům rakouským, po boku Ludvíka římského roku 1319 padl. Byl pochován u kláštera ve Sv. Dobrotivé. Potom měl v držení Valdek Oldřich Zajíc ze Žebráka, dále jeho syn Oldřich ze Zbiroha 1318 - 1357 a jeho syn Zbyněk ze Žebráka. K Valdeku patřily obce Podluhy, Hrachoviště, Olešná, dvory Sedlice a Okrouhlík a ves Záluží. 15. 10. 1346 byl hrad obležen a dobyt Dicpoltem z Resenburgu a vypleněn. Kdo držel Valdek ve XIV. století není známo. Na počátku XV. století byl Valdek v držení krále Václava, potom vdova po Janovi z Lesákova, Anna z Valdeka. Roku 1433 byl majitelem kališník Jeník z Mečkova, 1437 Jan z Vrtby - Štěpánovec, který byl roku 1453 přítomen volby Jiřího z Poděbrad. Na rozhraní století dostal od krále Valdek Tass z Peruce, je pohřben v Hořovicích na Vísce, je tam kámen. Král Vladislav dal Valdek Kuňatovi - Pešíkovi z Komárova. V té době byl hrad již sešlý, proto byla postavena tvrz v Podluhách. V roce 1623 byl Valdek zabaven Pešíkům, již jako hrad "pustý v lese"

 

Zničení hradu Valdek

 Pánové zdejší nebývali vždy svorně živi se svými sousedy. Svářili se často buď pro pozemky, lesy, vodu, houby a jiné věci. Asi v polovině 14. století vznikla rozepře mezi p. Diepoldem z Riesenburgu a Vilémem Zajícem z Valdeka, z jakých příčin však je neznámo. Oba si vzájemně natropili dosti škod. Počátkem roku 1346 nechal Vilém Zajíc zapálit lesy Diepoldovi, tím mu nadělal mnoho škod. Rozjitřený Diepold, sebral svůj lid, 14. záři 1346 se přitrhl před hrad Valdek, chtěje pomstíti se krutě Vilémovi Zajíci za škody mu učiněné. Valdek sevřel a po celý měsíc obléhal. Obležení se statečně bránili a obléhající, krutou pomstou posilováni, ustoupiti ani smířiti se nechtěli. Po měsíci teprve dozvěděl se Diepold, že pana Zajíce na hradě není, nýbrž že je na Horách Kutných. Ač Diepold umínil si Zajíce z Valdeka zajmout a jedině jeho osobě se pomstítí, rozloben tou zprávou, kázal lidu svému, jehž počtem bylo více než hajitelů hradu, hrad rozkopati. Obleženým se nedostávalo potravy, nesouce útrapy dne i noci, nemohli již na dlouho odpírati přesile. Vidouce, že pomoc od nikoho nepřichází a ač byli oslabení, bránili se hrdině. Hrad byl rozbořen a přiveden Diepoldem z Riesenburgu do tak špatného stavu, z něhož nikdy více již nepovstal. To se stalo na počátku panování císaře Karla IV. Že snad spor zajisté nějak urovnám byl i před trůnem královským, je jisto, ač nevíme s jakým výsledkem.